Po nějakém asi tak týdnu se ozvala pro změnu "matka":
Dobrý den, paní Radko.
Doufám, že se máte dobře a že je to alespoň o 100% lépe, než se mám já...
Když jsem Vám naposledy psala, bylo to těsně před mým odchodem do nemocnice.
Měla jsem salmonelu a díky pomalé léčbě jsem tam strávila více času, než jsem předpokládala. Mého syna však domů pustili dříve.
Když jsem se vrátila do bytu, byl tam strašný nepořádek, zatuchlý zápach, no prostě hrůza pro každou ženskou. Kája doma v tu chvíli nebyl. Když jsem se pustila do úklidu, našla jsem u něj pod postelí v krabici mrtvou kočku, nůž a několik fotek nějakého pána s francouzskými holemi. Byla jsem v šoku. Nevěděla jsem, co to znamená, jak si to dát do souvislostí, k čemu to Kája potřebuje. Když jsem se v tom prohrabovala, akorát syn přišel domů. Když mě uviděl u té krabice, začal mi sprostě nadávat a vyhrožovat. Byla jsem po druhé v šoku. Vzala jsem krabici do rukou v úmyslu ji Kájovi podat, že mu jí neberu. Jenže on mi přišlápl ruku k podlaze takovou silou, že mi zlomil několik kůstek v zápěstí. Pocítila jsem strašnou bolest a bezmocnost. Syn se choval jak v afektu. Vyběhla sem ven z bytu k sousedce, která mi otevřela. Karel zůstal v bytě. Řekla jsem jí, že mi spadla skříň na ruku, nemohla jsem jí říct pravdu. Naložila mě do auta a jelu jsme na pohotovost.
Můj syn není normální a mám z něj čím dál tím větší strach, ale nemohu ho jít udat na policii, je to pořád můj syn. Proto Vás prosím, nepodnikejte proti němu žádná opatření. Já ale opravdu nevím, co bude dál. Mockrát Vám děkuji za porozumění,
S....
Proto... Protože je to její syn, tak proti němu nemáme nic podnikat? eh? Upadla na hlavu?
Jo, ten pán jsem já.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat